Spiknutí

Každý neuron sčítá, co mu přichází po synapsích. Excitační synapse přidá malé „ano“, inhibiční malé „ne“. Když součet dosáhne prahu, neuron vystřelí, jinak mlčí. Z takhle hloupých součástek se dají poskládat překvapivě chytré obvody.

Jak hrát: klepnutím na synapsi měníš její sílu: +1, +2, −1, −2 a zase nic. Klepnutím na štítek práh nastavíš, kolik hlasů neuron potřebuje k výstřelu. Tabulka vpravo (na telefonu pod obvodem) ukazuje všechny možné kombinace vstupů, co má výstup udělat a co opravdu dělá. Klepnutím na řádek tabulky ho přehraješ v obvodu. Úroveň je hotová, když sedí všechny řádky.

Co se tu doopravdy děje

Podobně zjednodušený neuron navrhli v roce 1943 Warren McCulloch a Walter Pitts. Jejich neuron vystřelí, když je aktivních aspoň tolik excitačních vstupů, kolik žádá práh, a jediný aktivní inhibiční vstup mu výstřel zakáže. Ukázali, že ze sítí takových jednotek se dá poskládat jakákoli logická funkce. Váhy, které se sčítají a dají se přehlasovat jako tady, přinesly až pozdější modely, například perceptron Franka Rosenblatta z roku 1958. Na nich vyrostly umělé neuronové sítě.

Poslední úroveň skrývá slavný háček. „Buď A, nebo B, ale ne obojí“ jediný neuron s jedním prahem nezvládne, ať nastavíš synapse jakkoli. Nejde to rozdělit jednou přímkou: když si všechny čtyři kombinace vstupů nakreslíš do čtverce, leží ty dvě, které mají pálit, v protějších rozích. Pomůže až další neuron uprostřed. Ten výstupu dodá informaci, kterou výstup sám z A a B nevyčte, třeba že pálí oba vstupy naráz. Řešení je víc a každé takového pomocníka potřebuje.

Skutečný neuron je ovšem mnohem bohatší než logické hradlo. Hlasy na něm vyprchávají v čase, synapse se učením zesilují a zeslabují a na jeden motorický neuron v míše se sbíhá asi deset tisíc vstupů. Princip sčítání a prahu ale platí a z něj se skládá spiknutí 86 miliard buněk. Víc je v kapitole Jak se sůl naučila říkat já. Proč je jedna synapse „ano“ a jiná „ne“, ukazuje kapitola Dole v mezeře.